Jóga Nidra: Co všechno se může otevřít

Moje začátky s Jóga Nidrou. Rovnou na učitelský kurz

Od roku 2015 jsem začala cvičit intenzivně jógu a postupně si mě přitáhly různé styly podle toho, co jsem zrovna řešila za osobní nebo profesní témata. Nejdřív to byla Patandžali jóga s nepálským učitelem. Pak silová Ashtanga jóga a postupně se přidal zájem o další jógové směry. Zkoušela jsem Yin jógu, začala chodit na Iyengar jógu a v roce 2020 mě nalákal intenzivní čtyřdenní učitelský kurz Jóga Nidry. Zkušenosti s tímto typem jógy jsem měla z poslouchání nahrávek vytvořené jogínkou Terezou. Zhruba patnácti minutovou nahrávku jsem si stáhla z jejího webu a poslouchala ji pravidelně. Dělala mi moc dobře. Cítila jsem se zrelaxovaná. Naživo jsem ale na lekci nikde nebyla. Nebyla ani moc možnost. Jóga Nidra do Česka teprve přicházela. Když jsem na webu našla učitelský kurz Jóga Nidry v Dračím Blahu s Astreou Tabeou, měla jsem jasno. Chci jít hlouběji. Určitě se naučím ještě lépe relaxovat. Zrovna jsem neměla úzkosti, tak přeci nebylo čeho se bát.

Hlavně, aby mě vzala

Přihlásila jsem se a Astree napsala něco ve smyslu, že jsem si prošla úzkostmi parkrát, ale že momentálně jsem “čistá”. Nechtěla jsem se v tom nějak hrabat, protože jsem na kurz vlastně dost chtěla. Kdybych šla znovu, lektorce bych popsala, čím jsem procházela a dotazovala se, jestli jsem vhodný adept na její kurz Jóga Nidry. Nemyslím si, že je vždycky možné předvídat, jak hloubkově bude praxe probíhat. Ale jako učitelka takovéto silné techniky si musím být vědoma, kde se nacházím, čím jsem si prošla a na co mám kapacitu. Jsem tím pádem schopna vyhodnotit, jestli je pro mě riziko člověka s nějakým psychickým trápením přijmout. Pokud bych vyhodnotila, že klient prochází něčím, s čím sama zápasím, nepřijala bych ho. Kdyby klient měl téma, které se mě osobně dotýká, taky bych dost zvažovala, jestli jsem mu schopna nabídnout bezpečný prostor. Protože nejistý učitel rozhodně nezajistí bezpečí pro klienty. A bezpečí je základ.

Nesdílej všechno, ať si nemyslí, že jsi divná. Protože to už jsi zažila. Minimálně ve své hlavě

Znáte to taky? Pocit, že jste divní? Že vaše prožívání je fakt zvláštní? Že ho nikdo nepochopí a budete za divné? Nebo naopak, že máte výjimečné prožívání a jste dost speciální a ostatní by to ani nemohli pochopit? No tak tyhle pocity se při skupinové práci samozřejmě dost otevírají. A možná se netýkají jen vás. A možná je prima o nich mluvit. Možná se uleví vám a možná taky všem.

Tyhle pocity mívám v různých obměnách celkem často a v době výcviku Jóga Nidry jsem nad tím opravdu neměla žádný náhled a všechno, co se mi tam dělo jsem rozhodně nesdílela. Ale zas bylo toho fakt hodně, když čtu své zápisky z té doby. No a když vyhodnotím všechny zkušenosti, které jsem měla se sdílením sebe, tak se svému mladšímu já nedivím, že víc mlčelo než mluvilo. I když Astrea byla skvělá průvodkyně a holky, se kterými jsem kurz absolvovala byly fakt moc fajn.

Když záměr, tak nějaký pořádný

Při třetím dni výcviku jsme praktikovaly jóga nidru s nádí šódhanou – střídavým nosním dechem. V jóga nidře se většinou stanovuje sankalpa neboli záměr a já si dala záměr být svobodná. Ano, zase to přání, kdy člověk vlastně netuší, co si přeje, a když to dostane, tak netuší, co s tím.

Viděla jsem letícího orla nad krajinou a záměr získal, stejně jako krajina pod okřídleným tvorem, zcela jiný rozměr. Při dlouhém dechovém cvičení bez zakrývání nosních dírek rukou (jen v představě) jsem začala cítit dva sloupce energie. Do toho přišel velký třes celého těla. Bylo to silné, ale šlo to zastavit.

Nechtěla jsem vypadat jako cvok, i když v téhle skupině by to bylo možná vyhodnoceno jinak. Zvlášť když jedna účastnice do Bohnic docházela jako terapeutka. Proces jsem odložila, až holky kromě průvodkyně odešly, a teprve potom jsem ho nechala proběhnout.

Trip bez tripu

Posadilo mě to, tělo se chvělo a cítila jsem dva proudy energie jdoucí směrem vzhůru. Zaplétaly se do sebe. Překvapilo mě, že pak nepřišel pocit svobody, ale pocit, že jsem pes nebo vlk. A začala jsem vrčet. Nebo jsem spíš cítila grimasu vrčení. Trochu jsem to brzdila, abych nakonec průvodkyni třeba nepokousala.

Pak jsem začala samu sebe vnímat jako svůdkyni. V tu chvíli mě napadlo jen: „Kurňa, kolik je těch hříchů? Co to tady dělám?“ Popravdě pak přesně nevím, co se dělo, ale ocitla jsem se buď před Bohem nebo Ježíšem… a je to vlastně Jedno.

Přijala jsem požehnání a dala se do služby Bohu. Cítila jsem se dost výjimečná. Šla jsem pak na oběd s jedním kámošem mého racionálního bráchy, tak jsem se musela hodně držet, abych mu nepožehnala taky. Ale ustála jsem to.

No, takhle jsem si pár týdnů žila. Příběhy z tohohle tripu už jsou ale fakt pro nejotrlejší.

Vrátím se k hlavnímu tématu.

V mém případě se to pak trochu vymklo normalitě. Většina lidí něco dlouho buduje a pak o to strašně rychle přijde. Já se naopak vystřelila do vesmíru vcelku rychle a pád byl tak pozvolný, že jsem si ho všimla, až když jsem se smažila v pekle.

Postupně mě ovládly moje strachy. Sežraly mě zaživa.

Protože jsem nebyla pekelný nováček, věděla jsem naštěstí tak trochu, o čem bezesné noci jsou. Ale na tu intenzitu úzkosti mě předchozí zkušenosti nepřipravily. V nebi bylo super hezky, tady bylo super nehezky.

Mám duchovní krizi nebo úzkost?

Nebyla jsem si jistá, jestli je to moje klasická úzkost s přídavkem, nebo se mi fakt něco probudilo.

Volala jsem svému kamarádovi, který je zkušený v branži ezo, a nezklamal. Dostala jsem kontakt na muže z Británie, který už několik let léčí svou nezbednou kundaliní. Psali jsme si a nabídl mi velmi drahé koučování v procesu usměrnění energie.

No, to se mi kundaliní ještě víc rozdivočela.

Měla jsem strach, že to je na celý život. Měla jsem strach, že už jsem zase v tom a nevím, jak z toho ven.

Rozhodla jsem se si pomoci kundaliní jógou. Místo úlevy se ale moje úzkost ještě prohloubila. V té době to pro mě nebyla ta správná volba, protože otevřela ještě víc dveře tomu, co nás přesahuje, a já tam viděla jen samé běsy.

Takže jsem se opět rozhodla pro léky. Protože ty na deprese nakonec vždycky nějak zabraly nebo minimálně nastartovaly návrat do normálu. Ale zaberou i na tu mou „kundaliní“? Není to pro farmaprůmysl příliš silný soupeř?

Tohle mi běhalo hlavou.

Nakonec jsem se rozhodla, že je to vlastně fuk, a zkusím se k tomu celému chovat jako vždycky.

Díky Bože za léky!

První dny s léky byly strašné a já fakt ztrácela naději, že z toho vyváznu bez pobytu v ústavu. Hledala jsem pobyty v Holosu, jenže jsem si pořád nebyla jistá, jestli procházím spirituální krizí, nebo jen normálními úzkostmi. A bála jsem se, že by mi u vstupních dveří řekli, že jsem jen hysterka a ať jedu domů, a to bych neunesla.

Takže ještě zesílila moje víra v bílé pilulky.

Musela jsem začít užívat i Neurol. Prala jsem se se strachy z pohádkových obrazů a zároveň s těmi ze závislosti na lécích a obavou, že nezabere nic.

A tradá… pak přišla Renata.

Přála bych každému, kdo měl někdy splašenou kundaliní, aby ji potkal.

Díky Bohu za Renatu!

Renata je psychoterapeutka.

Vybalila jsem na ni svůj příběh s úzkostmi a opatrně jsem pootevřela i dveře do ezo světa. Neměla v kanceláři žádné ezo proprietky, tak jsem moc nechtěla riskovat.

Renata mě trpělivě vyslechla a pak mi řekla, že potřebuju režim. Ne, to není zkrácená verze příběhu. Opravdu řekla jen: “Režim.”

Jediné, co ji opravdu znepokojovalo, byl Neurol. To mě vlastně uklidnilo. Mě totiž děsilo daleko víc věcí.

Přistání na zem.

Pojmenovala některé moje obavy úplně obyčejně, zemitě. A mně se na chvíli ulevilo.

Probraly jsme, kde bych mohla zpomalit, kde ubrat a jak se víc ukotvit. Udělala mi osobnostní profil a zjistila, že moje vnitřní dítě je až příliš zvědavé. Doporučila mi, abych ho na chvíli držela trochu zkrátka.

Sice jsem měla v hlavě, že až jí jednou povím všechno, co jsem za poslední čtyři měsíce prožila, doporučí něco úplně jiného než režim. Ale nechala jsem to být.

Byla jsem ráda, že nějaký dospělák se nebojí mého vnitřního světa, a nechtěla jsem samu sebe vyplašit tím, že by mi řekla, že s kundaliní nemá zkušenost, a že tohle už nepatří do její ordinace. Chtěla jsem chodit k ní, protože mě viděla a slyšela.

Jestli se moje kundaliní tenkrát skutečně probudila nevím, nebyl na ni ten správný čas. Nejdřív jsem potřebovala vytvořit dostatek bezpečí. Aby moje vnitřní dítě mohlo být v klidu. A jestli jste zvědaví, jestli na ni ještě někdy došlo, budete si muset počkat na další článek. Nebo na osobní setkání.

Co bych si dnes doporučila udělat jinak?

Nezačínat učitelským kurzem. Protože dnes už je možné jít mnohem pomaleji. Dělat silné techniky raději pravidelně v menších dávkách než jednorázově velmi intenzivně. Najít učitelku, která ví, co učí, zná sílu této praxe a dokáže vytvořit bezpečný prostor. Nebát se sdílet, když se děje něco, co přesahuje běžnou zkušenost. A když už se člověk dostane do obtížného období, nevymýšlet další novinky, ale vrátit se k tomu, co dobře zná. K rutině. K obyčejnosti. K bezpečí.

Můj návrat k Jóga Nidře

Nezanevřela jsem na Jóga Nidru. Je součástí mé cesty. Znám její sílu. Proto si zaslouží respekt. Je to úžasná technika. Když jsem teď po letech začala přemýšlet, jak bych sama chtěla Jóga Nidru učit, uvědomila jsem si jednu věc. Mým cílem nejsou silné zážitky. Mým cílem je vytvořit prostor, ve kterém se člověk může cítit bezpečně. Věřím, že právě v bezpečí může člověk objevit to, co opravdu potřebuje. A nemusí to být vůbec to, co původně hledal.